Potápěčské kurzy

Sidemount

Čas od času nastane v životě brouka situace, kdy potřebuje použít sidemount, a nejinak je to i v případě potápěče. Té naší bandy nevyjímaje. Jenomže doposud každé zanoření s bokovkami bylo provázené klením, a každé vynoření takovými výrazy, že by i zasloužilý dlaždič oněměl úžasem a dalších čtrnáct nocí by se s brekem budil ze spaní. Když už to zašlo tak daleko, že po vynoření z jeskyně jsme si pro samé nadávky nepamatovali, jak ta jeskyně vůbec vypadala, řekli jsme si, že je potřeba s tím něco udělat.

A má-li se člověk naučit něco pořádně, musí se učit u toho nejlepšího. Proto tedy volba padla na Jardu Zetka z Komutau, kterého lze bez nadsázky označit za předního českého experta na bokovky (paní Zetková promine, mám na mysli sidemount diving [neplést si se sediment diving, pozn. autora]). Tento záměr byl v celém ZetÓčku a jeho blízkém okolí přivítán s nadšením a všichni se začali okamžitě hlásit. Každý totiž potřeboval něco zlepšit, něco doladit na výstroji, něco nového se naučit, přiučit, okoukat, opajcnout, inspirovat se atp. Zašlo to dokonce tak daleko, že se nás přihlásilo tolik, že jsem byl nucen další zájemce odmítat. Přece jen deset lidí je deset lidí.

Jak se blížil den D, hodina H, minuta M, naše řady řídly a řídly a řídly, až zcela prořídly. Jednoho zchvátila rýmička, další dostal nečekanou směnu v práci, další najednou musel potápět kešku, dalšímu se neozval kolega, se kterým měl jet a on se z čistého nebe neměl jak dopravit a poslední volal 36 minut před začátkem, že se právě probudil na Šumavě, kde zaspal, a že by mu trvalo tři hodiny, než by dojel a další hodinu, než by vyzvedl výstroj.
Nakonec se nás tam sešlo tři a půl, Marina, Tučňák, Žížin a já (tu půlku tvořil Žížin, kterého o dva dny dříve na motorce srazila opilá řidička ze Společenství nezávislých států, tudíž se teď nemůže pořádně hýbat ani potápět se. Ale poslechnout si teorku a pozorovat ostatní může bez problémů).

Na úvod jsme překecali Jardu, aby nám povyprávěl o výpravě do jeskyní v Sardínii, z níž se minulý týden vrátil, a my závistivě sledovali fotky, které nám při tom promítal. A pak to začalo. Představení sidemountu, stručná historie (zde jsme se společnými silami dopídili zjištění, že počátky sidemountu nesahají do Británie 60. let minulého století, jak se všude, leč mylně uvádí, ale že již v 9. století před naším letopočtem byl sidemount užíván při bojových akcích na moři, což dokazuje asyrský reliéf datovaný do roku 885 př. n. l.) a pak přišlo to hlavní, výstroj samotná - její varianty, uspořádání atp. Jarda pro nás připravil různé konfigurace SM, aby si je ti nevyhranění mohli vyzkoušet a porovnat, čehož v praxi využila Marina a v duchu Žížin.

Po vydatném obědě ve stravovně místního brutal marketu jsme se přesunuli na koupaliště do Capenhagenu, kde jsme měli k dispozici dva bazény - azurový a smaragdový. Vše začalo dolaďováním výstroje. Prostě takové ty tisíce drobných detailů, které bylo potřeba upravit, potáhnout, povolit, přizpůsobit, vytunnit atp. Jenže právě ty detaily jsou to, co rozhoduje o rozdílu mezi pohodovým ponorem a ponorem plným vzteku (pozor, neplést si se slavným kung-fu filmem Pěst plná hněvu, pozn. autora).
Jakmile bylo vše poštelováno, mohli jsme skočit do vody a vesele trénovat, zkoušel a tak všelijak podobně. Jarda nám zároveň předvedl některé úkony, jak co provádět a my zase viděli, že to, co jsme dosud dělali složitě a komplikovaně jde dělat, snadněji, lépe a radostněji.

No prostě paráda akce. A ti, co nejeli, si nyní mohou rvát vlasy a naříkat...